Vítězné fotografie dle odborné poroty

1. Lenka Hřivová	2. Stanislav Dědina
3. Martin Trdla	4. Libor Dušek
5. David Lechner	6. Milan Tykal
7. Vera Davidova	8. Lukas Neasi

Vítězné fotografie dle hlasování veřejnosti

1. Lenka Hřivová	2. Dagmar Formánková
3. Martin Trdla	4. Martin Trdla

---

Jak fotografovat … sport

Fotografovat sport je velmi zajímavé, ale i velmi náročné. Jak na technickou výbavu fotografa, tak zejména na jeho zkušenosti. Každé sportovní odvětví má svá specifika, která je potřeba ve fotografiích zachytit, aby byla fotografie dobrá, lepší nebo vynikající.

Na úvod malý test: dovedli byste přiřadit jména výborných fotografů k jednotlivým sportovním odvětvím, např: motorismus, hokej, fotbal, lyžování nebo cyklistika? Pro jistotu – na konci článku jsou přiřazeni k jednotlivým sportům správní fotografové.

V polovině minulého století stačilo říci jméno Antonín Bahenský a velká skupina sportovní veřejnosti okamžitě dodala – formule 1. Vynikající černobílé fotografie z „cirkusu“ závodů formule 1. Fotografie z různých tratí, portréty jezdců – Jackie Steward, Emerson Fittipaldi, Jacky Ickx … ty všechny fotografoval právě Antonín Bahenský.

Budeme – li chtít fotografovat sport – jakýkoli, měli bychom si uvědomit několik důležitých zásad. Např.: vždy se nám bude výborně fotografovat sport, který sám (i rekreačně) provozuji. Známe důvěrně jeho taje a specifika. Dobře se nám bude fotografovat sport, který se nám i jen líbí a rádi jej průběžně sledujeme nebo mu aktivně fandíme. Špatně se budou fotografovat jakékoli sporty, které sledujeme v televizi v horizontální poloze na otomanu.

Čím tedy na to?

Na fotografickou výbavu profesionální nemáme dostatek finančních prostředků. Je vcelku rozsáhlá a tím i drahá. Obecně bych doporučil objektivy např. ve složení – základní zoom v rozsahu 17 – 55 mm, základní clonové číslo 2,8 „dlouhý zoom“ 70 / 80 – 200 mm, základní clonové číslo také 2,8 a základní pevný objektiv, např. 1,4/ 50 mm. Tuto výbavu bych pro jistotu doplnil telekonvertorem s prodloužením 1,5 násobku ohniska. A i když mi odebere celou jednu clonu, není to fatální, protože u vysoké světelnosti objektivů to nebude příliš vadit. Ale prodloužení z 200 mm na 300 mm už je pro sportovní fotografii velmi příjemné. Výkonná zrcadlovka je téměř nutností, jednonohý stativ nám ulehčí práci s těžkými a dlouhými objektivy.

Odkud fotografovat

To je základní problém, protože profesionální fotografové mají díky povolání tzv. akreditaci – možnost fotografovat z jakéhokoli místa sportovní události. Bývá však zvykem, že pořadatel určí místo pro fotografy, čímž je v jejich snažení velmi limituje. Zajímavé záběry se ale také získat z méně významných míst sportovního klání. A protože jsme nuceni pracovat při stávajícím světle, může nám pořadateli vybrané místo i nevyhovovat. Když zkusíme najít trochu jiné místo tak jej již vybíráme s ohledem na světlo, které je pro fotografy zásadní. Pokud bychom si s výběrem místa opravdu nevěděli rady, např. v halách, tak prostě „opisujte“ a zkuste získat místo poblíž místa, odkud fotografují profesionálové. Neuděláte chybu.

Detail, polodetail, celek.

Aby např. reportáž byla tzv. „koukatelná“ měli bychom se snažit fotografovat opravdu pečlivě. Proto by se v reportáži měli objevit sportovci ve velkém detailu, v polodetailu např. s trenérem a v celku třeba i s částí publika. Soubor fotografií tím získá dynamiku – divák se bude těšit na další fotografie. Velmi vhodné také je používání razantní změnu polohy optické osy – střídající se nadhledy, podhledy nebo přímá optická osa dokáže v reportáži diváka opravdu vtáhnout do děje – prožívá akci jako přímý divák. Nejnešikovnější je fotografovat jedním ohniskem, jedním pohledem a z jedné výšky. V reportáži vznikne nuda – nudit se bude především divák, který si naši reportáž prohlíží. Správná sportovní reportáž by měla zkusit odpovědět na základní otázky, které jsou - kde, kdy co, jak. Protože se jedná o větší obrazový celek, má reportáž svá pravidla – mezi jedno z mnoha patří to, že gradace děje by měla být ve druhé třetině celku. A jsme zase u třetin jako ve skladbě obrazu.

Jak na to?

U jistých druhů sportu se neobejdeme bez sekvenčního snímání. Fotoaparát nastavujeme na maximální rychlost snímání obrázků za sekundu a ještě jej doplňujeme batterypackem, protože zvýšená kapacita baterií dovoluje nastavit ještě vyšší frekvenci snímání. Fotoaparát s batterypackem se ale také výborně drží v ruce, velmi dobře se s ním „míří“ zejména při snímcích na výšku a pak- vypadá strašně profesionálně  a budí respekt. Mnoho rychlých dynamických dějů se fotografuje pomocí panningu neboli hezky česky „švenkováním“ – pohybující se objekt sledujeme fotoaparátem a v průběhu pohyby mačkáme spoušť. Pohyb ale nesmíme zastavit, a pokud se nám povede sledovat objekt stejnou rychlostí, výsledkem bude zajímavá fotografie, na které bude sportovec dokonale ostrý a pozadí rozmazané. U jiných sportů – lyžování, motorismus (kde se situace periodicky opakují) se fotoaparát upne na stativ, na předjezdcích se vytvoří záběr – zakomponuje se, fotoaparát se manuálně zaostří na zvolené místo, zvýší se citlivost, objektiv se mírně přicloní, na fotoaparát se připojí elektrická spoušť a pak se čeká na největší esa toho kterého sportu. V okamžiku, kdy se objekt ocitne v místě, kam jsem předostřil, mačkám spoušť, aniž bych se musel nutně dívat do hledáčku – mám přeci již zakomponováno. Profesionální fotoaparáty reagují na spoušť – i na elektrickou bez jakéhokoli zpoždění, exponují ihned, takže díky technice nic nepropásnu … Kolektivní sporty, např. fotbal, hokej, rugby, vodní pólo, házená ale např. tenis, stolní tenis atd. musí mít vždy v záběru míč!!!

Pokud míč v záběru chybí, tak se divák podívá na fotografii – barevně oblečený lidičky běží po hřišti, ale proč? A dál se nebude fotografií zabývat – přijde mu nepřirozená a vlastně špatná. A taková fotka není cílem ani vyspělého amatéra, ani profesionála. A sport, který se fotí nejhůř? Podle mého kolegy - učitele a profesionálního fotografa je to basketbal. Jste u lajny, jde to strašně rychle „nahoru – dolů“ a na závěr velmi vysoké výskoky a smeče do koše.

A na závěr test – jména jsou ve stejném pořadí jako sporty v úvodu článku: Jiří Křenek, Jiří Koliš, Pavel Lebeda, Herbert Slavík a Markéta Navrátilová.

Držím palce a přeji

Dobré světlo.